O oddílu
Reportáže
Kopřivnice 3.4. 2005
Kopřivnice se stala nejčatějším cílem našich cest za poslední dobu.
Vstát na tuto výpravu mě stálo opravdu hodně sil.
Nakonec jsem ale vyhrál, a tak jem dorazil na nádraží. Tam mě čekal šok v podobě čtyř lidí a Dekova tatínka Dega, který si neodpustil rýpnout: "Máte dneska družinovku?"
Šok číslo dvě nastal, když se z tramvaje vyřítilo asi dvanáct členů, kteří zaplnili halu breptáním. Prodavačce ve stánku se rozzářila očka, neboť se jí opět zvýšily zisky o 300%.
Mohlo to být i 400%, ale Komárovi ujel autobus, takže dobíhal až na poslední chvíli.
Po známé trase jsme se s jedním přestupem dopravili do Kopřivnice, kde nás Helma obratně provedl bludištěm paneláků, takže jsme za chvíli stáli před cílem dnešní cesty - rančem.
Občerstvili jsme se a hurá na koníky.
Postupně se povozil celý oddíl, snad až na Oje, který se vymnlouval na svou váhu.
V průběhu koníčkování se stalo pár nepříjemných incidentů, které bych nerad komentoval, načež jsem poznal krásy Pohotovosti Kopřivnice i její nevelkou pohostinnost k osobám mladším patnácti let.
Po mém návratu se rozjel kolotoč her, který se mi celkem líbil, na toho, kdo tyto hry vymýšlel si rozhodně stěžovat nemůžu.
Po té co se jistá osba mladší patnácti let vrátila z Nového jičína, kde je pohotovost daleko víc nakloněna dětem, jsme vyrazili ku vlaku.
Cesta bludištěm paneláků byla tentokrát již jaksi povědomá, a tak jsme na nádraží došli včas a klidným tempem.
Teď bych výjmenoval několik málo mínusů, které přece jen výpravu kazily: V okolí ranče nebyly žádné, vzrostlé stromy, což se v kombinaci s nádherným jarním dnem ukázalo vražedné. Má svačina mi spadla na zem, tudíž jsem ji dal věčně hladovým kočkám. Anežka s Katkou do mě furt dožgarovaly a blbě se culily, když jsem se ohradil.
Plusy bych jmenoval dlouho, a tak se musíte spokojit s verdiktem: "Bylo to fajne."
