O oddílu
Reportáže
Štramberk 22.4. - 24.4. 2005
Poslední výprava jarní sezony, na které jsme spali v chatě.
Po delší pauze jsme měli opět výparvu. Kam jinam jsme mohli vyrazit, než na naše oblíbené Kopřivnicko - Štramberecko.
Chatu, kterou nám zapůjčili Jeskyňáři, jsem měl to štěstí již jednou navštívit, ale jaké bylo mé překvapení, když jsme vešli na půdu, jež se měla stát naší noclehárnou. Pamatoval jsem si půdu ponurou a temnou, na kterou táhlo všudypřítomnými škvírami. A hle změna. Útulná půdička, pravda, asi se za ty tři roky, co jsem tu nebyl, kapku snížila, obložená, jak jsem byl poučen, borovým dřevem, teplá a čistá, na zemi nachystané matrace.
Ač nerad, musím připusti, že půda nezůstala čistá dlouho. Vybalení některých členů, ve stylu hoď bágl na zem, vyrvi z něj spacák, překopej v něm všechny věci, rozhoď je okolo a nech ležet, mě dostalo.
Jedinou nevýhodou této chaty je to, že nemá žádnou místnost, kdy by se ke stolu pohodlně vešlo dvacet, tolik nás prý bylo, lidí. V důsledku toho se o zábavu večera starali Laki a jeho kytara, kterou mi občas půjčil, a předčítánín z časopisu Top dívky č.5 květen 2005 (musím uznat, že toto číslo je opravdu síla). Překvapivě však večer příjemně uplynul.
Druhý den jsem se vzbudil s bolestí hlavy. Hrdinně jsem si nevyškemral od kamarádů prášek, což byla, přinejmenším, osudová chyba, ne li horší. Lehce jsme posnídali, přičemž jsme s Lakim vyčetli: Kanárkovi jeho smích připomínající střelbu z AK-47 s nekonečným přísunem nábojů, kterým nás častoval celou noc, Degovi jeho neuvěřitelné chrápání, které by mohlo směle konkurovat chrápání Jaroušovu (už se těším na porovnání na táboře), a Dinovi, jako zástupci skupiny v rohu místnosti, nekonečné hádky a výkřiky typu:"Ty, mám tě zabít?" o kterých si stejně myslím, že byly Dinovy.
Asi jsem ještě neřekl, že vedení spalo v dolní místnosti, a proto jsme se role usměrňovatolů museli ujmout Laki a já. Z toho důvodu mne také v noci probudil, nešlo-li ovšem o jeden z výše popsaných případů, Lakiho výhružky na osoby, které hlučeli, místo aby spaly.
Dost už ale nočních příhod a vraťme se k sobotě. Neb bylo ráno veli studené, navlékli jsme se všichni do mikin a hurá do lomu, kde jsme měli pobývat celý den. Nojo, ale ono je to do toho lomu do kopce. Ráno mi už nepřišlo velmi studené a chvílemi jsem nechápal, jak jsem se mohl tak navléct.
Když jsme došli do lomu, přivítal nás špinavý vousatý pán, který si byl neuvěřitelně podobný se stovkami špinavých vousatých pánů postávajících u zdí obchodů v Ostravě. Ale pozor, tento pán byl majitel, správce a profesionální vypravěč v jedné osobě. Během pěti minut nás stihl seznámit s tím, jak vbec vznikly vápencové usazeniny, jak se stalo, že tento vytěžený lom přeměnil v "arboretum", co by kdyby a tak dále.
Slušně jsme poděkovali, obhlídli "arboretum" a zamířili do nejzazšíhokouta, kde se nacházelo ohniště, posezení a jeskyňopropast, podle Guye čtvrtá nejhlubší u nás. Okamžitě jsem zabral lavičku, na které jsem se se svou začínající horečkou a zimnicí vyvalil, zatímco většina dětí si dala druhé kolo obhlídky lomu. Pár narážek na t, jak jsem bledý se minulo účinkem a já zjevně propásl poslední příležitost k tomu, abych se vrátil na chatu a zalezl do spacáku.
Nu co alespoň jsem se nenudil.
Guy,jakožto jeden z jeskyňářů měl klíčky od mříže, jež kryla vchod do jeskyňopropasti. Nalákali mě na zkameněliny a nefalšovanou tmu, a tak jsem šel. Dolů bylo nutno jít po žebřících a s baterkou, navíc v jednom místě jsem musel od žebříku k žebříku přelézat po dvou dřevěných kládách, což bylo pro mě, jinak už tak dost vyklepaného z nadměrných výšek i hloubek, opravdu něco. Kupodivu bez újmy jsem slezl až k jezírku, které znemožňovalo další postup. Žádné zkameněliny jsem sice neviděl, zato jsem oběvil konzervu od vepřového masa, co si poklidně plavala na hladině.
Cesta zpět proběhla bez problémů a na povrchu byl neskutečný hic.
Za dobu mé nepřítomnosti byla natažena dráha na lezení, ale nějak jsem se necítil, tak jsem to raději vzdal. A rozhodl se, že zajdu z Uranem na dřevo. Guy nám poradil, abychom to střihli krkolomnou stezičkou přes okraj, abychom to nemuseli obcházet.
jen jsme vylezli pár metrů, už na nás křičel pan správce, že to není vyznačená stezka a ať jdeme okamžitě dolů. Co naplat, tak jsmemuseli obejít celý lom. Vyhlídli jsme si nádhernou kládu, ale jen co jsme se jí dotkli už nás od ní vyháněl chlápek, který se do té doby nevinně. A hned co prý tam děláme a co s tím dřevem a s kým to máme domluvené. Nakonec se ale vše zdařilo a měli načem si udělat árky k obědu.
Po obědě jsme šli hrát hry. Rozdělili jsme na ty, co chcou hrát fotbal a ty, co chcou hrát ringo.
Zatím co fotbalisti poctivě hráli, ringisti se po chvíli začli bezostyšně flákat. Všem hrám učinila přítrž věrka, která chtěla mít přehled, a tak vylezla na strom, pochopitelně spadla, což bylo pokynem k návratu na chatu.
Tam mi Marína nabídla prášek a já zalezl do spacáku, pročež si nepamatuji celé odpoledne. Vzbudil jsem se tak akorát k večeři, po níž jsem si opět schrupnul. Vzbudil jsem se bez bolestí a čerstvý a nic mi nebránilo zúčastnit se noční hry.
Nevěřili byste, jak je těžké najít ve Štramberku Vodníkovu nádrž, italskou ledovou tříšť nebo poznat rozdíl mezi hradní bránou a brankou.
Po hodinovém lítání Štramberkem mi nedělalo problém usnout na celou noc. Ráno jsem zjistil, že Laki přešel od výhružek k činům a s nočními výtečníky se ráno z ostra proběhl.
To abych se dopoledne nenudil zařídila Katka, které mě kousla, coby pes, zkoušela uškrtit, svázat ulechtat, do čehož se průběžně zapojovali různí aktéři.
Následoval úklid a odjezd domů. Výprava to byla hodně povedená a rád bych si něco podobného zopakoval
Nebudete mi věřit, ale doma jsem padl na postel a spal.
