O oddílu

Reportáže

Tornádo

Přežili jsme

Jsou akce, které jsou plné nudi a šedi (v jiných oddílech, pochopitelně), ale jsou též výpravy, kde si na nudu šeď a stereotip nemůžeme stěžovat, mezi takové akce patří Tornádo.
Již od začátku března jsem tušil, že bychom se měli připravovat, ale osud tomu chtěl, že jsme se nepřipravovali. Na poslední schůzce jsem, zatím co Vlaďka balila stany, vysvětloval, jak je důležitá morálka, plnění příkazů a nepřekračování zákazů. Vysvětloval jsem jak je důležitá spolupráce. Všichni, jako obyčejně, kývali hlavami a dívali se z okna, na papír nebona hodinky.
Od té doby, co jsem doma ohlásil kam jedeme, do svého odjezdu, jsem si vyslechl rekordní počet dotazů znění: "A to myslíte vážně, že pojedete pod stan?" Ve čtvrtek večer jsem už ani neodpovídal.
Maminka vzlykala, že bude zima, a kladla mi na srdce, abych si vzal teplé věci.
Konečně nadešel pátek. Na Smyčce v Porubě to ještě vypadalo dobře. Nebylo třeba nikoho přebalovat, všichni měli všechno, chyběl pouze Miro, který však doběhl na poslední chvíli do tramvaje, která nás odvážela na konečnou do Kyjovic.
Tam jsme obdrželi první šifru a mapu. Zpráva, jež nám vyšla, byla jasná: "Jděte na Linderačku." Tak jsme se neprodleně vydali za ostatními, rychlejšími družinami, které již pozvolna mizely v dáli. Postupně jsme je dobíhali, přičemž se mi dino svěřil, že nemůže chodit déle, než deset minut, jinak mu vyskočí koleno, a pokud by náhodou přece jen vydržel jít déle, začne zvracet krev. Své slovamohutně podporoval tím, že se co tři minuty chytil s výkřikem za koleno. Po půl hodině, nedovedu si to jinak vysvětlit, se záhadně vyléčil.
Dal jsem družině na výběr ze dvou cest. První, kterou jsem přesně znal, vedla po asfaltce, ale byla delší. Druhou, jsem si vlastně pamatoval jen velmi okrajově, ale měla být kratší. Bláhoví členové zvolili druhou variantu. Druhou variantu zvolili též Ostříži a Havrani. Mývali nejspíš také, ale ty jsme nechali daleko za sebou.
Od Panského Mlýna jsme vyrazili, sleduje Ostříže, přímou cestou na Linderačku. Žel ztratili se mi z dohledu, stejně tak i Vlaďce, která se rozhodla následovat Delfíny. Po půl hodině jsem spolu s Merry a Dinem dostihl Vlaďku s Komárem a skupinkou Delfínů. "Kam máme jít dál? Rovně nebo s kopce?" ptala se Vlaďka. "No, což o to? S kopce určitě ne. Ale mám takový pocit, že jsme měli dávno zahnout do kopce," odpovídám. Permon se začal smát.
Kolem prošli Havrani, kteří se jen zběžně podívali do mapy a s poznámkou, že jde o hloupý vtip, pokračovali směle dál rovně.
My setrochu vrátili, vyškrábali do kopce a po menším bloudění a jedné konsultaci s domorodými dětmi došli na místo určení. Vegetili zde již Ostříži i Mývali. Havrani chyběli, což mě alespoň trochu potěšilo.
Má radost však neměla dlouhého trvání. "Vašku, postav stan," velel jsem. Vašek vytáhl tropico, stan, tyčky, narovnal tyčky... "Hej, jedna ta dlouhá chybí." Podíval jsem se na Vlaďku a začal jsem se smát. Vlaďka rozepla druhý obal. Vytáhla tropico, stan, tyčky, narovnala tyčky a znechuceně s nimi práskla o zem. Přestal jsem se smát. Na dva stany jsme měli pouze dvě dlouhé tyčky.
Po usilovném přemýšlení a posměchu došlo i na rady, a to především z řad Delfínu, pro čež jsem jim velmi vděčen. Objevily se dost zcestné názory, jako vykašlat se na stan, postavit si přístřešek, tam naskládat věci a spát všichni v jednom stanu, ale těm jsem téměř nevěnoval pozornost.
S menšími obtížemi jsem stan přece jen postavil, ale neměl jsem odvahu nikoho k sobě přibrat, a tak jsem v něm spalsám.
Vykopali jsme ohniště, sehnali lavičky, uklohnili večeři, vyluštil křížovku a šli spát. U mě to pochopitelně trvalo trochu déle, neboť najít polohu, ve které jsem se dotýkal poloprověšených stěn méně než polovinou těla nebylo jednodušší.
Po jistém úsilí se mi to podařilo, takže jsem mohl s pocitem zadostiučinění zavřít oči. "Pi pííííí pisk," mi oči opět otevřelo. Tak trochu jsem noční akci očekával, a tak jsem bez zbytečného hněvu "obratně" vylezl ze svého kutlochu.
Pískajícím byl Permon. "Jste tady všichni? Kdo chybí? Mývali! Rádce Mývalů! Váškůů." Václav po třech minutách skutečně dorazil. "Tak, chlapci, chci abyste si uvědomili, že s sebou máte malé děti. Takže si zkontrolujte, zdali máte celou družinu převlečenou ve spacím."
Bral jsem to jako dobrý vtip, navíc jsem byl rád, že žádná noční akce nebude a byv Vlaďkou ujištěn, že všichni, kromě ní jsou převlečeni, jsem se šel opět zahrabat. Kýženou polohu jsem znal, takže jsem se do ní dostal celkem snadno.
"Pi pííííí pisk."
Už jsem nestával tak klidně jako před tím, což poznala především předsíňka, kterou jsem nešetrným zacházením pobořil.
"Jsme všichni? Zase Vašek? Vááááškůůůůůů!" Vašek za pět minut došel v triku a spoďárech, což vyloudilo na tvářích přítomných mírný úsměv.
"Opravdu dobře jste si zkontrolovali, že jso vaši členové převlečeni?" Smích ze strany vedení, brblání ze strany naší. "A tak si je teda vzbuďte na noční akci."
NOční akce spočívala v tom, že po poli bylo rozmístěno 18 papírků, na kterých byla napsána čísla. My měli tato čísla zjistit a vypočítat jejich součet. To se ukázalo jako neřešitelný úkol. Zvláště pak pro nás, kteří jsme našli papírků dvacet. Po nerozhodném výsledku následeval přesun na Starý Bíťák. Balení není naší nejsilnější stránkou, a tak jsme odcházeli až jako poslední. Celkem ostrým tempem jsme dohonily váhající Havrany. Netřeba snad ani dodávat, že Dinovo koleno ani žaludek nijak neprotestovali.
Jelikož nebyla šance Hvrany předehnat bez námahy, rozhodli jsme se. že půjdeme spolu, a tak nám cesta rychleji ubíhala. Po celou cestu Dinovo koleno ani žaludek neprotestovali.
Když jsme přicházeli na Starý Bíťák, uviděli jsme světla z druhé strany přicházejících Mývalů. Nechápu, kudy šli.
Rozhodně se mi nechtělo stavět přístřešek v noci, a tak jsem na zem rosprostřel stan, lehl na něj a přikryl se tropicem. Bylo mi záhadou, jak má družina stihla tak rychle svůj stan postavit.
Druhý den ráno mě všecho bolelo. Po nedlouhých úvahách jsem usoudil, že na vině jsou klacíky, které byly pode mnou hojně rozprostřeny.
S budíčkem se naplno rozjel kolotoč různých dovednostních soutěží, jako je burza uzlů, burza rostlin, vaření, zdravověda a mnohé jiné. Za všechny bych možná vyzvedl tu soutěž, která mě zaujala nejvíce. Šlo o užití uzlů v praxi. Rád bych ještě zdůraznil, že nemám rád cokoliv, kde vystupuje víc, než dva úvazky, ale tohle se mi opravdu líbilo. Úkoly byly celkem tři. Vyšplhat zhruba do výše dvou metrů na daném stromě, postavit lanovou dávku mezi dvěmi stromy a převést ešus plný vody ve výšce dvou metrů, ve vzdálenosti tří metrů od nás mezi dvěmi stromy. A na zemi ležela tři lana, nějaké to laso a pár úvazků.
Předpokládal jsem, že nejlehčí bude postavit lanovou lávku, a tak jsem s Dinem šelk na jiný úkol, a to na vyšplhání do dvou metrů. Po několik pokusech se nám podařilo přehodit lano přes danou větev, ale za čerta se nám nedařilo dostat je do vzdálenosti větší, než jeden metr od kmenu. To se nám povedlo asi až po dvacetipěti minutách. Srdnatě jsem na lano skočil a po chvíli, se ocitl znovu na zemi. Po dvou opakováních jsem usoudil, že v goráčích tam opravdu nevyšplhám, a tak jsem se rozhodl vyprusíkovat. S mým strachem z výšek to bylo rozhodnutí vskutku heroické. Samozžejmě, že se mi to nepodařil jen tak. Pro urychlení jsem totiž použil jenom dva úvazky, což se osvědčilo při cestě nahoru, méně pak při cestě dolů. Jak jsem již řekl, mám strach z výšek, který navíc umocnilo Permonovo pobavení nad tím, jak si počínám. V okamžiku, kdy jsem se roztřásl jako osika, se bavit přestal. S vypětím všech sil jsem slezl dolů a zjistil, že lanová lávka nestojí. Natáhnout jí bylo otázkou desíti minut. Pak přišla řada na ešus. Postavili jsme dráhu, upletli rádobi košíček, odstartovali, ale lano se nám v půli prohnulo pod požadovanou výšku.
I tak jsem byl celkem spokojen.
Sluníčko pěkně svítilo, já se pařil v maskáčích a vzpomněl jem si na maminku, která mi kladla na srdce, že bude pršet a bude zima a ať si neberu kraťasi. Poslechl jsem ji. Zásadní chyba.
K večeři měl být fazolový guláš. Což o to? Náš produkt byl velmi chutný, ale víc, než guláši, se podobal směsi fazolí a párku.
Večerní posezení u ohně bylo jednou přerušeno spontáním výkřikem z druhého konce louky, kde se Mao a nkolik dalších Delfínů dívalo na hokej.
Druhý den se dohrávaly soutěže a oběvila se i jedna nová. Všestrannost. Za určité úkoly jsme získávali špejle, provázek a lepidlo, ze kterých jsme měli po sléze postavit model táborové věže. Nutno dodat, že jsme po 80 z celkových 90 minut měli pouze provázek. Tak jsme výměnou za mé a Vlaďčino odstoupení získali dvě špejle. DO teď nechápu, jak se většina úkolů řešila. O to větším překvapením pro mě bylo, když jsme disciplinu vyhráli.
Dokončovalo se v očekávání průtrže mračen, a proto poněkud hekticky.
A závěrečné výsledky?
1.Ostříži (malý počet členů v družině)
2.Lišáci
3.Havrani (měli stejný počet bodů, jako Lišáci, ale o jedno druhé místo horší skore)
4.Mývali
Myšák a Václav se stali Delfíny, budiž jim země lehká. Buran se stal LPS.

Zpět