O oddílu
Reportáže
První předtáborovka
Jak se kácely stromy a dělaly jiné hlouposti.
Znáte to. O nějaké věci si myslíte, že jste ji ztratili a najednou je zpět. To je radosti.
Stejné je to s mou alergií. Dlouho jsem netušil, že se chystá vrátit, celou cestu z nádraží na nádraží a z nádraží na louku se držela zpátky, ale v okamžiku, kdy jsme s Matějem a Komárem začli stavět stan se vrátila. Zprvu jsem ji mylně pokládal za rýmu klasickou, kterou mám, ale v okamžiku, kdy stan stál nemohlo být pochyb - má alergie se vrátila. Do příprav ohniště a tábořiště jsem si vesele pofrflával, ale když se začalo zpívat dostal jsem takový záchvat, že jsem musel jít spát, protože jsem nekýchal ani do rytmu, tudíž má přítomnost u ohně byla opravdu nesmyslná.
Ráno jsem se vzbudil se zabetonovaným nosem. A mé oči mi připadaly nějaké velké. Můj příchod mezi ostatní vyvolal vlnu smíchu a Helma mi oznámil, že vypadám, jako zombík - bledý, rudé oči a modré kruhy pod nimi.
Vyrazili jsme do lesa. Po chvíli jsme se s Datlem oddělili a našli nádhernou sušku. Hned vedle ní další dvě. Pokáceli jsme první a na zpáteční cestě se k nám přidal zbytek lidí a Miro našel v okolí naich sušek spoustu dalších. A tak se kácelo a osekávalo, abych to zkrátil v sedm večer po nás zbyl solidní palouček.
Ono to zkrácení asi nebylo úplně na místě. Abyste si nemysleli, že jsme dělali od rána do večera, tak vám prozradím, že jsme měli obědovou pauzu. Po této pauze dostala pěticekluků, jmenovitě Komár, Broučin, Dego, Matěj a Pepo, za úkol odnášet osekané klády ze shromaždiště na tábořiště. A zatímco holky svědomitě nosily chrastí, milí chlapci odnesli jednu kládu a pak se flákali.
U přípravy večeře se trochu zklidnily mé sliznice. Trochu mě rozčílilo, že guláš, který připravoval team lidí kolem Datla, Mira, Maríny, Vierky, Denisy a mně (konkrétně šlo o Datla, Mira, Marínu, Vierku, Denisu a mně), jedli pouze členové tohoto teamu (myslím, že není nutné je jmenovat).
Večer jsem měl pouze neskutečně plný nos, a proto jsem u ohně poseděl dokonce o deset minut dýl, než mališi. Pak jsem ale pak jsem raději šel spát.
Když jsem si šel brzo ráno odskočit, překvapilo mě, že nemám napuchlé oči. Mou dobrou náladu dost zakalilo, když jsem se po návratu vyzouval z bot a z mé ponožky se táhl jakýsi hlen. Na druhém konci hlenu byla mrtvá housenka, kterou jsem, chuděrku, v rozespalém stavu rozdrtil v botě.
Když jsem se něco po deáté definitvně vzbudil vyvolal jsem u některých opět jisté pobavení (ze stejného důvodu, jako o den dřív).
Při balení stanů jsem začal ze svých kamarádů loudit kapesníky. Jako největší kamarád se ukázala malá Katka, která mi věnovala skoro plný balíček. Díky Katko.
Zpáteční cesta proběhla hladce, a tak jsem se stihl dopracovat ještě dnes k počítači, abych mohl napsat tuhle reportáž.
