O oddílu
Reportáže
Zimák 2006
Aby nebyla v probíhající čístce na oddílových stránkách smazána rubrika Reportáže, bylo třeba něco sem po roce a půl zase přidat. Článek o tom, jak působí na člověka neznalého oddílu Zimák nám poslala Terka Valentová. Děkujem
Začalo to úplně nevinně, jednou smskou, jestli bych náhodou nechtěla jet 27.-30. prosince na zimák. Chvilkové zatmění, co vlastně tím zimákem myslí, v zápětí přerušila nová, osvobuzující myšlenka- Co doma? (otázky kam, s kým, za kolik a jak strávím tyhle čtyři dny šly stranou-na úplně stejné a mnohdy ještě podrobnější jsem stejně později odpovídala našim- na otázku, jaký bude poměr holek a kluků, jsem odvětila, že nemám ani tušení, i když jsem tušila, ale taky jsem tušila, že bych po své odpovědi strávila zimní prázdniny nanejvýš u babičky a dědy v Opavě).
Jediné, co mě z celé výpravy nezmohlo, byla cesta vlakem, poněvadž po celý zbytek těch osudových čtyř dnů, jsem byla v psychickém a, u mě mnohem pravděpodobnějším, fyzickém vypětí (ano, jsem osoba rozmazlená městským životem). Mé, již zmíněné, fyzické vypětí přišlo asi po sto metrech po tom, co jsme vystoupili z vlaku. Právě někde v tomto místě se příjemná rovinka změnila v kopec, který nebral konce. Povzbuzování těch milejších, že už tam budem a že to určitě zvládnu, sem tam přerušili výkřiky-„Já na prvním výšlapu na srub málem umřela“ nebo „Ještě si máknem“a podobné mi trochu ubíraly na sebevědomí.
Vše mi bylo osvětleno až ukázáním na něco hnědého, malého, co bylo daleko a vysoko. Mé představy o pěti hvězdičkovém hotelu se rozpadly, a tak jsem se mohla utěšovat už jedině tím, že se nechystáme přenocovat na druhé straně toho hrozivě vypadajícího kopce.
Po příchodu a zabydlení (v podobě shození batohu a zabrání prostředního patra poschoďovky) se začaly hrát hry. K mému potěšení samé neznámé, takže se ze mě stala rozdvojená osobnost, protože hrát jsem chtěla úplně všechny, ale neuměla jsem ani jednu. A tak jsem se stala prostředníkem, který byl naváděn, kam má určitou kartičku položit nebo hlavní držičkou a pokládačkou předem označené karty. Ale i tak mě to moc bavilo.
Program dalšího dne bylo (slyšela jsem to zatím jen z doslechu) něco jako výšlap na nějakou horu. Blafují!! Jen nás (mě) straší!! Tohoto názoru jsem se dobrovolně vzdala kolem jedenácté, když jsem stála před srubem a v uších mi znělo jen jedno-„Lysá hora, Lysá Hora…“ Jediné, co mě drželo nad vodou byla věta-„Když tak půjdem na čaj ke Zbujovi“. Ale Zbuj nikde a ten slibovaný čaj jsme vypili až na Lysé. Má překvapenost z vlastního návratu způsobila dokonce to, že jsem snědla jedno ze dvou jídel, kterým se vyhýbám velkým obloukem.
Pátek, tak nejdřív jsem byla zmožena samotným vysvětlováním hry Světy, (proč bych měla někoho bezdůvodně bít?), poté jsem byla strhávána, tahána, vystrkována, porážena a zase porážena… A nakonec ještě mé nactiutržení (to když jsem prohrála souboj s Janou). Huntovačku jsem pochopila záhy….taky taková kamarádská hra. Neméně přátelská byla přetahována v družstvech.
Po silových (případně váhových) hrách přišel na řadu ten kazeťák, který celou dobu trpělivě vyčkával na svou velkou chvíli. Mé vysněné DISKO-TRISKO se sice nekonalo, ale muzika se pouštěl a dokonce se i předváděla. A jako zlatý hřeb večera byla trocha kultury v podobě udatného Achillea usilovně bojujícího s nástrahami nehostinné pouště, kde se jeho nepřítelem číslo jedna stal kaktus, a to vše jen proto, aby byl nakonec usmrcen zákeřným hodem vařečky!
Ráno mi byla předvedena bleskurychlá akce s krycím názvem-ÚKLID!! A potom taky (nevím na kolik natrénovaná) akce číslo dvě- Dole budem co nejdřív- značka jakkoliv. Lopata nebo pytle na mrtvoly (museli jsme myslet dopředu) byly také jedním ze závodních prostředků. Přesto někteří dávali přednost klasice (po nohou nejdál dojdeš), jiní se nepředvídatelně oddávali zadnicovým sjezdům. O hlavní výhru (vlak) se nakonec podělilo všech dvanáct účastníků. Co dodat, snad jen s malým týdenním zpožděním krásný nový rok.
Teterka
Po pozdějším přepočítání p.na m. se mohlo s úspěchem oznámit, že nebyl využit ani jeden.
