O oddílu

Reportáže

Puťák - Jirásková cesta v Orlických horách

 

Plesk! Plesk! Obří kapky tlučou na parapet mého kvalitního plastového okna. Mraky visí nízko. Profukuje. Lezavo. Pohoda koukat na ten nečas zpoza okna. Mohli by více topit. Zatmívačka...

První kapky začínají kapat na lesní chodník vedoucí z Náchoda směrem k Jiráskově chatě. Za námi jsou teprve první metry letošního puťáku a už začíná pršet. Není to k vzteku? Zatím ne. Nálada po cestě z Dvorců u Bruntálu přetrvává skvělá.Je nás letos jen sedm. Samí starší. Bude to pohoda. Máme v plánu projít tzv. Jiráskovou cestu v Orlických horách. Ještě jsem tam pořádně nebyl. Dost se těším. Zjišťuju, že Hanys se narodil v Náchodě. Tak poraď, kde nakoupit a zajít se občerstvit. Prý se přestěhovali, když byl malý. V Olomouci jsme přibrali na palubu O´Teala. Kluk tam studuje. I o prázdninách.



V Nachodě se nezdržujeme, jen rychle nakoupíme špek a jiné pochutina mizíme. Už jsme tu kdysi byli. Navíc je neděle. Špek si zapamatujte. Ještě bude důležitý. Najdem Jiráskovu červenou a jdem. Jirásek je všude. Cesta, chata, hospoda, kamení, pramen...Cesta k jeho chatě mi připomíná moře. U moře jsem byl jednou v dětství. Moc si nepamatuju, jen procházky v lesích na pobřeží. Byly tam takové písečné cestičky. Kolem rostly borovice. Šišky na zemi a tak. Jen ty borovice tady nahrazují převážně smrky. Jak jsem řekl, začíná pršet. Vytahuju deštník. Ostatní ponča. Začíná pršet víc. Vytahuju pláštěnku a obal na Gemmu. Ostatní nemusí mají ponča. Leje. Nacházíme altánek, tak se schováme. O´Teal vytahuje foťák. Náš dvorní fotograf. Bágl má sice o nějaké to kilo těžší, ale je to přece profík. Přestává? Klam. Nemá smysl čekat. Jdeme. Na Jiráskově chatě již zase svítí sluníčko. Připadá mi nějaká rozestavěná. Že ji opravovali? Okej. Za rozhlednu chtějí dvacku na osobu. Nejdu. Zítra je pondělí. Zjišťujeme, že v pondělí je pevnost v Dobrošově, kam jsme chtěli, zavřená. Škoda. Proto se rozhodujeme, jdeme dál. Do Pekla! Klesáme. Celkem pořádně. No jo, peklo. Nakonec nám to ale nemusí být líto. Potůček, kolem chaty a šéfko hotelu nám dovoluje utábořit se na place před. Stavíme, vaříme. Teď o tom špeku. Miro tvrdí, že je základem každého pořádného jídla. Jíme ho celý týden. A Mňágu. Vem všechno, co máš, nakrájej to na malé kousky a opeč na špeku. Pak k tomu dodělej nějakou omáčku. Nejlépe od Vitany nebo Knorra. Budeš překvapen. Podáváme s chlebem. Večer si skočíme do Restauračky. Jsme tu sami. Na zdech visí kožky. První den se celkem povedl, co říkáte?



Vstáváme v sedm. Vaříme polívku. V kotli od Mňágy. Miro tvrdí, že je škoda to mýt. Polívka jako něco teplého do bříška je základ. Tento puťák, ale bourá zaběhané, a proto ji dnes vaříme naposled. Po červené proti proudu Olšenky do Nového hrádku. Pokračuje příjemná cesta, jen místy s mírným stoupáním. Podle mapy máme po cestě zříceninu hradu Frymburk. Dobře skrytou. Na náměstí v Novém Hrádku kupujeme potraviny a kokínka a zjišťujeme, jak se dostaneme na Frymburk. Je to asi 500 metrů od náměstí. Mapa udává, že byl postaven 1354, poničen při selském povstání v 17. stol. a poté ještě švédy. Veřejnosti nepřístupný. Ještě asi 50m od něj ho nevidím. Pak už jo. Trocha kopřiv dokáže divy. Dostáváme se do něj aniž by nám někdo nějak bránil. Kupujeme si pohled, na kterém je vyfocen z letadla a bez kopřiv a keřů. Je to vůbec ten samý hrad? Dále po červené do Olešnici v Orlických horách. Dost nuda. Závěr asi 3km po asfaltu. V Olešnici obědváme. Chléb a sýr je hitem letošního puťáku. Hospoda na náměstí je natřísknutá. Zachraňuje nás příjemné posezení nad schody z náměstí pod deštníky. Před námi kopec. Stoupáme na Ostružník (982 m n.m.) a Vrchmezí (1084 m n.m.). První větší stoupání. Asi 400 výškových metrů. Zapotili jsme se. Nahoře dost fouká. Poprvé vytahuju dalekohled a druhé tričko na chození. Jsou mraky. Snad příště. V suchém tričku je mi hned veseleji. Takže jsme na hřebeni. Dnes už nám zbývá asi jen 5km po vrstevnici. Krása. Cesta mi trochu připomíná hřebenovky v Jeseníkách. Míjíme Bukačku, rezervaci zakrslého bukového pralesa. Ohraničená je plotem, takže to vypadá jako hustá obora. Nějak už stejně nemáme sil to blíže zkoumat. Konečně Šerlich. Zde není kromě Masarykovy chaty KČT téměř nic. Jarda nám dal kontakt na majitele, že-ja-ko-by-šlo-ně-co-ja-ko sle-va. Šlo. Místo 140 Kč na noc chce po členech KČT jen korun sto. Spíme venku, v altánku na grilování. Vaříme mňágu Carbonare se špagetami. Než dojíme jsme díky špatnému tahu komínu vyuzení jak klobásy. Večer je celkem jasno a tak očekáváme chladnou noc. Nemýlíme se. Ale rozhled je zde pěkný.



Ráno vyrážíme bez snídaně rřychle dál, abychom už měli tu větrnou húrku za zády. Začínáme mírným stoupáním kolem Malé Deštné (1090 m n.m.) na Velkou Deštnou a zároveň hledáme závětří, kde bychom si dali snídani. 6ádné nenajdeme a tak chleba s paštikou žvýkáme ve výmolu u cesty. Silně fouká a tak to zbytečně neprodlužujeme. Dávám Hanysovi svou Gemmu a tím mu začíná únava do třech orlích. Už se nemohl dočkat. Pozvolným táhlým stoupáním se dostáváme po pohodlné cestě až na Velkou Deštnou (1115 m n.m.). Trochu blbneme na dřevěné rozhledně, zima nás žene dál. Na rozcestí pod Velkou deštnou Hanysovi končím únavu. Tím má splněno vše kromě žízně a sebeovládání, ale v jeho případě bych se nebál. Vypadá dost spokojeně. Ještě ho ale budu napínat a potvrzení dostane co nejpozději. Miro navrhuje až cestou domů ve vlaku. Ohlašovaný bufet Horské služby má nejspíš dočasně zavřeno. Ono nával tu zrovna není. Cestou jsme potkali snad jednu skupinku lidí, kteří šli proti nám. Vůbec to nevadí. Následuje velmi pohodová hřebenovka. Vítr sice pořád dost fuja, ale jde se opravdu dobře a nálada je výborná. Myšák začíná prdět a získává nelichotivou přezdívku. Do konce puťáku se jí už nezbaví, což občas vyvolá jeho nevoli. Smějěme se mu. Nemá prdět na veřejnosti. V sedle pod kopcem Tetřevcem je hlášena voda, ale žádná tu není. Jen parkoviště s osamoceným autem. Nakonec vodu bereme z nějaké protékající strouhy a modlíme se aby byla pitná. Teda pitná víckrát než jednou. Je zajímavé, že od té doby se frekvence pitných zastávek sama od sebe snížila. Dějou se to ale na světě záhady což? Po poněkud bahnitém výstupu ze sedla na Tetřevec (1043 m n.m) se opět dostáváme na hřeben a pohodlnou suchou travnatou pěšinu, jež nás vede až ke Kunštátské kapli. Věřili byste tomu? Na hřebeni Orlických hor stojí kaple. Barokní kaple z roku 1670 s kruhovým půdorysem, dost poničená. Dáváme pauzu. Kousek odtud jsou rašeliniště s tomu odpovídající květenou. My ale po krátké pauze spěcháme na Pěticestí, kde má být další bufet Horské služby. Opravdu zde je. Zavřený. Dávám si mandarinku. Lidí kolem je už více. Všude kolem jsou cyklostezky, takže potkáváme místy i dost cyklistů. Sluníčko, pokud vykoukne zpoza mraků, už pěkně hřeje. Od této chvíle v podstatě zbytek dne klesáme. Teda pokud nejdeme po vrstevnici. Takovou pohodu si pěkně dáváme. Botky šlapou skoro samy. Míjíme Komáří vrch; přírodní rezervaci porostlou zakrslou horskou bučinou se smrkem, jedlí a jeřábem. Někdo, tuším Otyl, ovlivněn názvem Komáří vrch, začíná vzpomínat na studánku Eleonorku. Vzpomínáte na ty zas...é mouchy...to byl děs. Vietnam hadra. Už nám zbývá jen seběhnout k pevnosti Hanička, kde se těšíme na prohlídku.Hanička je pevnost postavena před 2. sv.válkou, po roce 1948 pak přebudována na protiatomový kryt pro papaláše. Podle toho pak vypadá prohlídka. 45 min. Hledíme na prázdné místnosti nebo se proplétáme tunely. Je nás tolik, že pokud zastavíme v chodbě tak zadní nemají šanci slyšet něco z výkladu průvodkyně. Honem na světlo, bič a pryč. Hodláme spát někde u Vesnice Panské pole, kde čekáme obchod. Vesnice je strašná díra a není tu nic než srandovní Algida bufet. To nám trochu kříží plány.potřebujeme nakoupit a tak s Mirem vymýšlíme změnu plánu. Ráno sedneme do autobusu a pojedem do Rokytnice kde určitě nakoupíme. Padáme do nejbližšího lesa, vaříme mňágu standard a uléháme.



Ráno po snídani u Bufetu, kde si každý nakoupil rohlíky a nějaké kokina sedáme do autobusku směr Rokytnice v Orlických horách. Je celkem prázdný takže sedíme. V Rokytnici nevíme kde vystoupit, a tak jedeme až na Rokytnice hl.n. a vtipně se vracíme zastávku zpět na náměstí. Dáme si rozchod a Delfíni jdou nakoupit. Největší dilema je u oddělení firmy Vitana, kde dumáme jakou mňágu dnes uděláme. Pak se ještě občerstvíme v jedné z četných restauraček na kupodivu malebném náměstí a pak hurá na zelenou značku, která by nás měla navrátit zpět do náruče Jiráskovy cesty. Trochu stoupáme a po krátkém blodění nalezáme červenou. Sokolí oko by z nás měl asi radost. Někdo vymýšlí hru zazpívej píseň na určené slovo. Miro nemá konkurenci. Dnešek je oproti včerejšku spíše ve znamení mírného stoupání. Počasí se drží, na cestování je vhodné. Míjíme Zemskou bránu, což je přírodní rezervace. Takové malé skalní údolí Divoké Orlice. Opět civilizace. Teď už jsme podstatně níž než včera (cca 700 m n.m.), a tak není problém potkat človíka či vesnici. Od Zemské brány jdeme téměř po česko-polské hranici až na 4ihák, kde stojí další záchytná chata KČT. Dáváme si oběd a malé občerstvení. Malý deštík nás vyhání dál na štreku. Teď jdeme po silnici pořád velmi blízko hranice. Kde se vzalo tu se vzalo auto pohraniční policie a už nás legitimují. Ty a Ty mi ukažte občanský průkaz. A kampak mládenci? A odkud? Ovšem naše krytí je neprůstřelné a tak za chvíli odjíždějí. My pokračujeme do vesničky České Petrovice, kde v místní hospodě poněkud zatrapasíme. Tubus celý puťák nedá pokoj a zjišťuje, kudy prochází hranice Slezska. Má zato, že by to mělo být někde poblíž, a tak vyzvídá, kde může. Jeho komunikační schopnosti ovšem stojí na jiném základu než ty hospodského, který na dotaz, zd je tady za hranicí Slezsko udiveně odpovída, že Polsko. Podivné. Jak někdo nepochopí tak jednoduchou otázku. A Tubus opět nic nezjistí. Já si obědnávám utopence. Hospoda se ptá kolik. Hmm v jídelníčku stojí 100g...kolik to může být? Říkám nevím. A kdo to má vědět? Nato hospoda. Tak dva. Očekávám dvě půlky a dostávám dva celé. No není to na tom světě jednoduché. Z Petrovic už to není daleko k cíli dnešního dne. Hodláme spát někde v okolí vesnice Mladkov. To ještě netušíme, co nás čeká. Spaní najdeme asi 2km za vesnicí, v lese, v prázdném krmelci. Trochu si to tam uklidíme a jelikož je nás jen sedm, v poho se tam vejdeme. Vaříme. Snažíme se být nenápadní, les je soukromý. Tu najednou auto. Uhas ten oheň! Tubus přiklápí ohniště drnem, v tu chvíli se vyvalí oblak hustého bílého dýmu. Pokud nás neslyšeli, tak teď nás vidí. Naštěstí auto jede pryč a my uléháme. Ještě ze srandy zavoláme Standovi a chvíli si utahujem z Myšáka a už chrupem.



Spíme asi nejlépe za celý týden. Ale to probuzení. Něco kolem šesté ráno mě vzbudí hluk venku. Sakra tam jsou nějací lidi. Neprocházejí, jsou porád venku. Že by majitelé lesa? Jak nás uvidí, budou nadávat. Miro, co myslíš? Teprve je šest. Ležíme. Spíme. V půl osmé už tam nejsou. Byly to babky, které šly po ránu pracovat do lesní školky, jež byla pod naším krmelcem. To mě podrž, před normální šichtou si ještě střihnout hoďku práce v lese. To by mě fakt umrtvilo. Po snídani vyrážíme rychle pryč. Hned poránu nás čeká stoupání na Suchy vrch (995 m n.m.). Po prvotním stoupání obkružujeme horu po vrstevnici a čekáme, kdy přijde ten osudný okamžik a budeme se muset vydat hore bregom. Ovšem kde nám zmizela značka? Dyk tu byla. Zoufale postupujeme vpřed, vždyť vracet se přece nebudem. Nakonec Miro zahlásí, že to nemá cenu a jdeme zpět a nejbližší cestou to bereme nahoru. Zabloudit nemůžeme. Na kopci má být rozhledna a tak to nemůžeme minout. Stoupáme v zástupu. Ve vedení se střídáme. Ovšem naše lesní cestička najednou mizí. Nastává čas pro improvizaci a orientační smysl. Zabloudit, opakuju, nemůžeme. Pliveme, ale moc to nejde. Sucho v ústech. Pot se jen leje. Nelézáme příčnou vrstevnicovou cestu a doufáme, že po ní dojdeme ke značce. Víra nás pomalu opouští a již zaznívají návrhy na opětovný výstup hore. Heuréka. Značka nalezena. A za odměnu je kolem spousta borůvek. Hanys má od rána žízeň a trochu trpí. Zbytek cesty k rozhledně je již brnkačka. Potkáváme celkem dost lidí. Dá se sem totiž z druhé strany dojet autem. Klasika. Občerstvujeme se v bufetu a jdeme na věž. Konečně uživím dalekohled. Sviňa těžká se přece jen bude hodit. Hanys nejde. Má žízeň a špatnou náladu. Na Suchém vrchu se loučíme s Jiráskovou cestou a po zelené se vydáváme do Jablonného nad Orlicí. Máme trochu časový skluz a tak se neflákáme. V Jablonném, což znamená po opuštění hřebene Orlických hor, končí ta zajímavější část puťáku, alespoň co se krajiny týče. Nyní se dostáváme do polí a luk. V Jablonném obědváme a nakupujeme jídlo. Daří se mi prosadit největší hard-core puťáku. Nákup svíčkové omáčky pro večerní mňágu. I smetanu si nesu. To bude lahoda. Jsou čtyři odpoledne a ještě bychom měli ujít asi deset kiláků. Nadšení nás opouští. Vyrážíme. Cestou se rozhodujeme, že plán poněkud změníme a skončíme někde v okolí Mariánské hory, což by mělo být nějaké poutní místo. A my poutníci dozajista jsme. Valná část cesty vede po asfaltce, což nám na náladě nepřidá. Opět jsme se napojili na naši Jiráskovu štreku. Kde všude se ten chlapík tahal. Ve vesnici Dolní Čermná (reminiscence na Lípu), jež podle mamlasu je asi 1,5km od Mariánské hory toho mám plné kecky. Pod košatým stromem dáváme vodu a pauzu. Polovina výpravy se vydává bez batohů na Mariánskou horu a já usínám. Dohodli jsme se totiž, že to zapíchnem v nejbližším lese. Nejbližší les se však nejeví jako zrovna přívětivý hostitel. Hustý les s trnitým podložím plným větví. Jsme už ale opravdu unavení a tak je nám to fuk. Stany a vaříme. Abychom nevyšli ze cviku, je vesnice opravdu, co by kamenem dohodil a tak se opět chováme co nejpartyzánštěji. Mňága ala svíčková byl omyl. Otyl raději vytahuje soukromé zásoby. Navíc začíná mít tendence, že zítra zběhne. Prý práce na diplomce. Zrádce. Usinám s větví pod lopatkou.



Ráno jako vymalované. Předposlední den puťáku, proto se hovory čím dál víc stáčejí k oblíbeným tématům, co budu mít asi doma k večeři a co udělám prvního až přijdu. Tentokrát ani nesnídáme, jsme v nepřátelské zóně a tak mizíme šupem pryč. Snídaně naplánovaná v nejbližší vesnici. Asi 3 km pochodu mezi poli. Nejprve se ale musíme vymotat z tohoto kouzelného lesa. Ač nejsme na značce, neztrácíme se. Hurá, značka. Hurá Jakubovice. Ovšem cesta před vesnicí zahýbá opět do polí a vjosku vtipně obchází. Jsme líní si zajít do vsi. Jde se dál. Dyk další vesnice je jen 4 km.a Cesta podle mapy jí zaručeně vede. Nuda. Nějak dochází opět elán. Je 11, když stojíme na silnici 1.třídy v Ostrově. Po chvilkovém zoufalství, že zde není obchod, myšák vytahuje oplatek. NE! Něco tu přece být musí. A mám pravdu.obchůdek asi ještě nezažil takové podivné nákupy. Na patníku před ním se pak odehrává scénka, později nazvaná Snídaně šampionů. Cpeme se. Já zakoupil 10 deka šunkového, 4 rohlíky, banán a pivo. Že mi bude špatně? Kašlem na to, ne? Po jídle se cesta začíná vlnit do posledního kopce našeho putování. Před námi jsou Třebovské stěny. Stoupáme po silnici a nálada je podstatně lepší. Děláme blbiny a zpíváme. Kolem cesty rostou jabloně a tak po sobě házíme jabka. Kopec se stáva prudším. Předháníme skupinku cyklistů. Je to sice jen z hecu a oni nevypadají na účastníky Tour de France, ale je to fajn pocit. Slunko celkem hřeje. Značka uhýbá mimo cestu a my lezeme do krpálu. I flora je kolem už jiná. Jehličnaté lesy, které nás provázely celými Orličkami, zde vystřídaly listnáče. Ale pořádné. Buky. Z větší části. Jsme nahoře. Měním propocené tričko a vyhřívám se na sluníčku. Jen vítr je trochu studený. Je veselo. Miro rozhoduje, že do Litomyšle nepudem pěšky, ale že se svezem buse z Třebové. Tak rychle ať už jsme tam. Sedm kiláků pod nohama doslova mizí. Míjíme Mločí důl, ať už je to cokoliv. Objevují se první domky a my už víme. Konec se blíží. Otyl prchá na vlak domů.AHOJ! Překvapuje mě náměstí v Třebové. Renesanční radnice, barokní mariánský sloup. Dáváme pauzu. Ovšem kde je nějaká hospoda? Tady snad lidi nikam nechodí. V centru jsou asi jen tři. Jedna z nich zavřená. Později odpoledne nám pak jede autobus do Litomyšle. Už na první pohled to je malebné městečko. Alespoň centrum. Kam ale složit hlavu? Kolem všude jen samé pole. Jediný kus lesa je příměstský les se zákazem stanování. Ovšem není na výběr. Jdeme co nejdál a pak zalézáme do lesa a křoví. A hle je tu ilegální plácek na stanování chráněný před pohledy z cesty. Vaříme poslední mňágu. Bude nám chybět. Asi si ji někdy udělám doma. Jen tak z nostalgie, lžeme si navzájem. Doma by se toho nikdo ani pometlem nedotkl. Kde se vzal, tu se vzal, je tu pes. A kde je pes, je i pán. Uhasit oheň. Ovšem pán nepřichází a pes mizí. No snad nás nepřijde v noci ohlodávat, bojí se Datel. Uléháme abychom se kryli před otravným hmyzem. Ještě pár fórů na Myšákův účet a spíme.



Poslední balení. Řeší se kdo vezme který stan do Ostravy a podobné věci. Nenápadně vylézáme z křoví a míříme na litomyšlský zámek. Prohlídka má dva okruhy a tak si vybíráme ten s divadlem. Na zámku mají totiž v přízemí vlastní divadélko, ve kterém šlechta, ale i měšťanstvo koukalo na představeni pro ně připravená. Hráli profesionální herci, ale i sama šlechta. Venku je menší amfiteát, kde blbneme a společně se fotíme. Pak se ještě chvíli snažíme najít dvě stejné sgrafiti na zámecké zdi a jdem na oběd. Jak už jsem řekl, centrum je opravdu kouzelné. Malé hospůdky na každém kroku, skrčené krámky s roztodivnostmi všeho druhu i věcmi zcela obyčejnými. Úzké uličky a velké náměstí. Rozhodujeme se pro jednu restauračku a hned jakmile vejdeme, víme, že jsme tu dobře. A to je zas co? zazní z kuchyně. Ale jídlo je dobré a ceny mírné, jak se řiká. Venku nesmí chybět zmrzka a pak už na autobus do České Třebové a pak vlakem domů. Hanys pořád čeká na ty tři orlí. No tak dobrá, zvládl jsi to. Seš dobrej...nejdřív zazní vlaků zvone, pak píšťala, je mi hej...sláva nazdar výletu...my sme ti hoši z Ostravy. Jsme doma. Nástup. Puťáku zdar! Rozchod.



Zatmívačka


Koukám, že venku přestalo pršet. Dokonce sem skrz mé kvalitní plastové okno nahlíží slunce. Trochu jsem při tom vzpomínání ztratil pojem o čase. Tak to byl náš trek v Orličkách. Celkem dobrý, ne?


 

Miro, Myšák, Hanis, Kuba, Tubus, Datel

 

Tubus, Datel, Hanis, Miro, Kuba a dole Myšák

 

Dokonáno jest. Miro, Tubus, Datel. Mariánská hora

Zpět