O oddílu
Reportáže
Puťák - Ráj
Není to tak dávno, co jsem se spolu s TOM SIRIUS dostal v rámci putovního tábora do oblasti Slovenského Rudohoří a Slovenského ráje. A jelikož to byla zkušenost vcelku zajímavá, docela rád bych se o ni s vámi prostřednictvím tohoto článku tak nějak podělil...
Bylo příjemné páteční ráno, když jsme se, celí rozespalí, jeden po druhém soukali z vlaku v dědině Podbrezová. Rozlepili jsme oči a poprvé vykročili. Po prvních několika málo kilometrech před námi stálo nádraží v Hronci. Konečná zastávka místní úzkorozchodky. Netrvalo dlouho a přisupěl vlak. No, vlak je možná trochu nadnesený výraz. Malá parní lokomotivka a za ní pár vagónků, připomínajících pouťovou atrakci, respektive dobytčáky. Zabrali jsme dobytčák. Vlak se rozjel a pomalu, ale skutečně pomalu, nás přibližoval k Čiernemu Balogu. Konečná! Menší nákup, prohlídka zdejšího muzea železnice a už jsme opouštěli nejen Balog, ale pro pár následujících dní i civilizaci. Po osmi kilometrech stoupání nás přivítala červená značka Rudné magistrály, naše průvodkyně Rudohořím. Další čtyři kilometry a my zakončili den na louce mezi stádem krav. Věřte, že pohled na býka promenádujícího se vám mezi stany je vcelku zajímavý. Jídlo, náznak hygieny a pak spacák. Slast.
Ráno nás čekal jeden ze dvou nejnáročnějších dnů celého týdne. Kromě toho, že se nám hned ze začátku povedlo sejít z cesty a nabrat tak nějaké tři, čtyři kilometry navíc, potkali jsme kolem třetí hodiny, po už tak ubíjejícím dopoledni, Klenovský Vepor. Proč se sakra musel postavit do cesty zrovna nám? Kopec s velkým K. Nevím, proč měl na vrcholu každý propocené snad i kanady a ruce špinavé od hlíny, ale přece jen se nám nakonec povedlo napsat cosi roztřeseným písmem do vrcholové knihy. Sestup pomalu brutálnější, než výstup, sklon 45° a ještě čtyři doslova přetrpěné kilometry, než jsme všichni definitivně padli. Za vlast a Klenovský Vepor!
Další den. Druhý z oněch nejnáročnějších. Už včera se mě zmocňoval pocit, že třicetistupňové stoupání je ve zdejším kraji vlastně chápáno jako rovina. Tímto dnem se pocit pomalu měnil v jistotu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, nahoru, ještě víc nahoru… Na obzoru se začala rýsovat Fabova hoľa – nejvyšší vrchol Slovenského rudohoří. Popisovat stoupání na tento 1438 metrů vysoký kolos už mi začíná připadat jako pověstné házení hrachu na zeď. Prostě zase jen nehorázný krpál (po ostravsku „velmi nepříjemný kopec“) a po krátkém sešupu ne čtyři, ale tentokrát osm nekonečných kilometrů, navíc proložených slejvákem, za který by se nemusel stydět ani monzunový prales. Dnešní tábořiště však stálo za to. Obrovská louka, na níž se prohánělo stádo polodivokých muráňských koní a na jejím druhém konci my. Prostě paráda.
Měl jsem pocit, že jsem ještě ani pořádně neusnul a už zase mi kdosi klepal na stan. Ráno! Vylezl jsem ven a s údivem zjistil, že stádo se s naprostým klidem popásá mezi našimi stany. Mírně mě to překvapilo, ale i tak to byla příjemná podívaná. Dnes nás čekal závěr první části puťáku - Slovenského rudohoří. Cesta, jen sedmnáct kilometrů dlouhá, téměř stále klesala a tak netrvalo dlouho a dostali jsme se nejprve ke zřícenině Muráňského hradu (docela pěkné) a následně do městečka Muráň. Následovalo příjemné pozdní odpoledne. Nejprve zajistit nocleh a potom kýženě očekávaný rozchod. Mladší část oddílu se vrhla na okupování místní samoobsluhy a my se rozhodli okupovat trochu jiný podnik, i když svým způsobem taky potravinový. Na tak malé městečko jich tu bylo jako nasetých. Samozřejmě jsme si vybrali nejhůře, jak jsme mohli. Po čtvrthodině strávené ve společnosti čtyř místních chlápků, několika prázdných stolů a naprosto „zamrzlého“ výčepního v modrém triku jsme byli nuceni změnit podnik. Druhý pokus už byl úspěšnější a tak se tato etapa dala prohlásit za úspěšně ukončenou.
Poprvé od začátku puťáku nebylo po ránu kam spěchat. Autobus směr Slovenský ráj odjížděl až kolem jedenácté hodiny, takže byl čas na probuzení, nákup i na sezení na muráňském náměstí a sledování okolního dění. Zdejší ženy spěchající do obchodu, děcka pobíhající sem a tam, pár chlapů čekajících na otevření hospody, přijíždějící autobus…. Za několik desítek minut jízdy jsme se znova ocitli na cestě. Po třech kilometrech, ve Spišském Štiavniku, nás čekalo cosi, co jsem snad ještě nezažil. Když totiž procházíte dědinou a místní téměř do jednoho vycházejí z domů aby si vás prohlídli, je to, řekl bych, docela „silné kafe“. Každopádně dalších pět kilometrů a my konečně prošli kolem parkoviště autokempu Podliesok. Bylo beznadějně plné. Celoslovenský sjezd??? Pohled za vstupní bránu jen potvrdil naše nejčernější obavy. Tak jako tak, po marném pokusu o ubytování v nedalekém dětském táboře nám nezbylo, než nechat na recepci necelé tři tisíce a pokusit se najít kousek volného místa. To se nakonec povedlo, i když tři metry od boudy, z níž se co deset minut ozýval docela hlasitý zvuk čerpadla. Maličkost. Hned ze startu jsem odběhl zkontrolovat kvalitu sociálního zařízení. A výsledek? HNUS!! Rozhodl jsem se, že si nenechám zkazit dojem z puťáku ucpaným záchodem, třícentimetrovou vrstvou vody (alespoň tedy doufám,že vody) na toaletách ani sprchami, do nichž táhlo 20 centimetrů širokou mezerou mezi střechou a zdí po celé její délce. Mimochodem jsem také doufal, že mi tento dojem napraví zdejší Koliba, kvůli níž jsem se docela těšil na večer. Nenapravila. Čtyři číšníci, obsluhující zde asi 20 stolů si v ničem nezadali s muráňským mužem v modrém triku, a tak jsme se po půl hodině ještě rádi vrátili ke stanům, respektive do nich. Ulehl jsem. Spustilo se čerpadlo. Přes den řvalo určitě míň. "Bože, to bude noc!"
Tak. Po jednom tak nějak odpočinkovém a jednom přepravním dni nás čekal další z klasicky putovních. Většina věcí sice zůstala v kempu, takže se šlo nalehko, i tak to ale byl opět solidní záběr. Hned ze začátku jsme se upli na modrou značku Prielomu Hornádu. Byla to cesta, místy kolem vody, místy po stupačkách ve skále přímo nad vodou. Docela zajímavá. Po několika hodinách, návštěvě Tomašovského výhľadu, Kláštoriska (kde jsme mimo jiné pochopili, kam všichni ti lidé z kempu chodí) a Závojového vodopádu v Sokolie doline nám však tato část dne zase tak zajímavá nepřišla. Všechno je tady takové,…jiné. Po návratu do kempu, jsme vzali za vděk i ledovou sprchou a rozhodli se, že dáme druhou šanci Kolibě. I druhý pokus musel být uznán jako neplatný. Zase spacák a zase čerpadlo.
Když jsem se ale v průběhu noci probudil, nebylo na vině čerpadlo, ale spolubydlící, škrábající se ven ze stanu. A za dvě hodiny znovu. Ráno vypadal, jako by se hodlal barevně sladit s trávou a navíc nebyl sám. Prý že ve dvou se „šavlový tanec“ tančí lépe, a tak jsme tentokrát odešli zkoumat krásy Ráje jen v patnácti lidech. Cestou jsme sice chvíli uvažovali, co kde mohli…, už jen proto, že oba patřili k oddílovému vedení, ale po chvíli se naše myšlenky upnuly na něco úplně jiného, a tak se „zelenáči“ dostali na druhou kolej. Prošli jsme Suchou Belou. Nádhera! Kluci byli nadšeni množstvím a délkou žebříků a i ti, kteří ještě včera trpěli závratěmi i na štaflích, nám dnes mávali z dvacetimetrové výšky. I tato tiesňava však po čase skončila a my měli v plánu poslední. Poslední úsek celého puťáku. Ovšem už tak ubohý početní stav oddílu zde nabral další trhlinu. Další člen vedení se odporoučel nejkratší cestou do kempu. Chvíli se poflakoval mezi lopuchy rostoucími u cesty a za okamžik se připojil ke stále se zvětšující šavlové eskadře v táboře. My pokračovali dál a na konci Striedných Piecek se definitivně rozloučili se skalami a řekami Slovenského ráje. Stáli jsme před branami kempu. Já spolu s dvěma dalšími vedoucími jsme ještě odběhli zařídit pár drobností a tak se náš návrat ke stanům opozdil asi o hodinu. Po této hodině se nám však naskytl obraz vskutku nevídaný. Polovina lidí polehávala různě kolem ohně, půlka zalezlá ve stanech. Šavlová eskadra nabírala nové lidi. Její stav se rozrostl na snad polovinu oddílu. Pár lidí se sice tvářilo, že jsou v naprostém pořádku, stačilo ale pár minut a i oni zelenali a jeden po druhém si odbíhali chlapsky odplivnout. Konečně jsme zjistili původ problémů. Zdejší pitná voda. Jistě tušíte, že dehydratace je v tomto případě problém vskutku velký a nalévat do postižených používanou pitnou vodu by se dalo prohlásit za jakýsi druh perpetuum mobile. A tak nezbylo, než okamžitě sehnat nějakou doopravdy pitnou. Číšníci z Koliby se opět projevili nabízeje nám své zásoby za pakatel – 45 korun za půl druhého litru a chlápek na recepci si s nimi také nezadal. Na jakékoli dotazy reagoval pokrčením rameny. Jedině na výzvu, ať alespoň k ceduli „pitná voda“ připíchne jakousi informaci o jejích vedlejších účincích, kývnul. Zde je nutno poznamenat, že i druhého dne, při našem odjezdu, se na umývárně stále pyšnil obrázek poloprázdného kelímku bez sebemenší poskvrny. Takže jsme nepochodili ani zde. Už, už začínala přicházet v úvahu verze nabízená v Kolibě, když nám trn z paty vytáhli TOMíci z Kutné Hory, tábořící hned vedle nás. I těm totiž postupně „umřel“ celý oddíl a tak již byli zásobeni balenou vodou z dědiny. Neskonalé díky! Do rána jsme pak bez úhony přežili jen čtyři. Nádherný závěr puťáku.
Ranní cestu na nádraží si asi dovedete představit. No a aby toho nebylo málo, úžasný bar Calibra na popradském nádraží s bleskurychlou, chápavou obsluhou (poplést dvě ze tří objednávek je celkem umění, nemyslíte?) a žlutým prapodivně vonícím smaženým sýrem byl vlastně jen jakýmsi bonbónkem na dortu. V žádném případě nejsem nacionalista a Slovensko mám docela rád, ale jistě uvěříte, jak slastně mi v uších zněla slova českého celníka "Pasová kontrola, předložte doklady, prosím".
Tento příběh, jako ani žádná postava v něm, není smyšlený. Jakákoli podobnost se skutečností je zcela záměrná.
